kodovani
Softmoderna / Literatura v Síti/ Internetový román/ Mesto.html/Markéta Baňková
Vážení přátelé,
Internet se u nás sice pomalu, ale jistě stává běžnou věcí jako je kniha, časopis, film nebo televize . S příchodem nového média však také přichází i možnost vyjádření se novým způsobem, který, jak se domnívám, může být novou uměleckou disciplínou.
Chtěla bych vám představit svůj projekt internetového románu na pokračování, který vznikl pro Internet, formou, která je realizovatelná jen a pouze v Síti internetu.
S příchodem filmu kdysi vznikla nová forma vidění - umělecké zkratky, rychlé střídání záběrů, které byly zprvu divákům nesrozumitelné - u plátna prý kdysi stál vypravěč, který s každou novou scénou divákům vysvětloval, o co tam vlastně běží. Nyní už nepotřebujeme vypravěče - dvacetivteřinovému klipu každý porozumí, na filmovou zkratku už jsme zvyklí, ačkoli se skutečným životem má pramálo společného.
Podobně je na tom literatura. Čtenář zakoupí knihu s vědomím, že při její četbě budou platit obvyklá pravidla, na která je zvyklý, což například znamená, že bude procházet jedním příběhem, který má jeden začátek, jeden prostředek a jeden konec.
I zde se vědomě ponoří do fikce vzdálené skutečnému životu, ví, že prožívá příběh, který napsal jeho autor, na který však jako čtenář má minimální vliv. Říkám úmyslně minimální, nikoli žádný, neboť každý čtenář, který prožívá příběh zprostředkovaný pomocí slov, si musí vytvořit při četbě ve své mysli obrazy, možná i zvuky, to je již individuální. Proto také lidé s bohatší představivostí rádi čtou, aspoň myslím. Film má však také svoje klady - kombinací obrazu, zvuků a slov, hereckých výkonů atd, leckdy dokáže vyjádřit to, co tištěné slovo možná ani nemá ve slovníku, divadlo zas navodit pocit fluidového spojení, vzájemné komunikace mezi divákem a hercem.
Ale zpět k literatuře. Jak již jsem uvedla, komunikace čtenáře se spisovatelem zkrze jeho dílo má své háčky. Jedním z nich je čtenářova pasivita - prožívá příběh, ale nemůže ho ovlivnit, ač by (třeba) velmi přál. Znám to z vlastní zkušenosti. Mnohokrát jsem například četla jednu a tutéž oblíbenou knihu a vždy na konci jsem byla znovu zklamána, že děj příběhu opět dopadl ne zrovna podle mých představ.
Když jsem před dvěma lety začala brouzdat stránkami na Internetu, napadlo mne, že pomocí hypertextu by bylo možné vytvořit prostor, ve kterém by čtenář, nebo v tomto případě spíše návštěvník, mohl prožívat příběh již zcela jiným způsobem. Čtenář, který je navyklý pouze konzumovat klasický lineární příběh, by se náhle ocitl v situaci, kdy by mohl o příběhu rozhodovat dle své vlastní volby - příběh by prožíval způsobem blízkým jeho naturelu, a svým způsobem by se tak stal i jeho spolutvůrcem. Samozřejmě - i zde by byl spisovatelem omezený počet variant příběhu, byly by dané určité neměnné možnosti. Ale není tomu tak i v reálném životě? I my máme na výběr jak prožít náš příběh, i zde jsou však nějaké výchozí předpoklady a z nich plynoucí omezené varianty, které nám do vínku dal Osud .
Napsala jsem tedy zkusmo jednu větu, v níž každý podmět nebo přísudek byl odkazem na nějakou další větu, v níž také každý podmět nebo přísudek vedl do nějaké další věty. a tak to šlo dál. Lépe řečeno, tak by to mohlo jít dál, protože již při druhém či třetím větvení tohoto kmene jsem narazila na pochopitelný problém - a tím je můj čas. Kdybych chtěla rozvinout počáteční větu dál a dál, neskončila bych snad nikdy, leda za předpokladu, že by se všechny větve tohoto kmene někde zase spojovaly. To by však čtenář při druhém či třetím čtením textu snadno zjistil, a mohl by se právem cítit podveden.
Mou představou tedy bylo vytvořit jakýsi labyrint, - knihu, ve které by čtenář mohl bloudit dle libosti pouhým klikáním myši Zajímavé by pak bylo následné srovnání zážitků čtenářů - mohli by si třeba vyprávět, jak to komu dopadlo, jeden by říkal třeba: "Můj hrdina se dostal do nějaké místnosti a tam ho zabili lupiči " a další by říkal třeba" Kdyby jsi kliknul na dveře vlevo, tak by jsi ho byl zachránil, " další by zas sledoval příběh z pohledu lupiče atd...
Veli zajímavá by jistě byla i literární kritika - protože by každý kritik zabloudil do jiného příběhu, nikdo by nemohl jednoznačně knihu hodnotit.
Tvorba takového bludiště, jak jsem již uvedla, je časově sice značně náročná, avšak ne zcela nemožná.
Ve svém internetovém románu s názvem Mesto.html jsem se této idei již alespoň částečně přiblížila. Napsala jsem příběh o 27 kapitolách, který se zhruba v první čtvrtině lomí vedví - kliknutím myši rozhodnete, kterou cestou se dáte. Děj jsem pak psala ve dvou variantách, navíc různé postavy, které se v příběhu později objevují, ještě dále rozvětvují základní dva kmeny, zajímá -li se čtenář o některou z nich, může se kliknutím vydat na odbočku do jejího příběhu, ten však se poté vrací do původního kmene. Díky Internetu, který dovoluje publikovat ihned a projekt průběžně aktualizovat, mohu knihu stále dál rozvíjet - a to nikoli pouze do délky, obrazně řečeno, ale také do šířky, hloubky, rozvětvovat, propojovat mosty atd...Proto také název Mesto, vyprávím vícero příběhů, dalo by se říci spíše povídkového rázu, které prožívá vícero lidí žijící v jediném Městě - (v jediné knize) - čtenář se stává návštěvníkem Města a chová se zcela přirozeně jako běžný turista - vybere si , kudy chce sám jít, co chce sám prožít, koho potkat...
Mesto.html se však zdaleka není pouze útvarem literárním. Příběh je zprostředkováván kombinací více médií najednou - textu, obrazu, animací, zvuků. Na rozdíl od klasické literatury, kde obraz bývá pouze doplňkem textu, zde má hodnotu rovnocennou, je zde důležitá jejich vzájemná souhra. Chci všechny tyto komponenty nechat působit na diváka komplexně, některá slova mohou zůstat nevyřčená, protože je doplňuje obraz či zvuk.
Ukázka
Další novinkou, kterou umožnil Internet, je komunikace čtenáře s autorem. Doposud to bylo poněkud jednostranné - četli jsme knihu, ve které nám autor poskytuje nějaké informace, vypráví příběh a zároveň nám, ať již chce nebo ne, do značné míry odhaluje své nitro.. Když dočteme knihu, jako bychom znali autora samého, my však zůstáváme, ať již také chceme nebo ne, v úplné anonymitě. Pokud nejsme zrovna literárními kritiky, nebo se s autorem neznáme osobně, není prakticky způsob jak autorovi zprostředkovat zážitky, které jsme při četbě jeho knihy měli.
Proto jsem přímo ve své internetové knize umístila speciální stránku , kde mohou návtěvníci bezprostředně po četbě zanechat své dojmy, buď zcela veřejně a přečíst si pak také názory ostatních, eventuelně s nimi polemizovat, nebo mi mohou poslat soukromý email. Je již na nich, zda nechají zprávu anonymní, nebo ne - většina z nich však rovnou na sebe nechává nějaký kontakt a já mohu zase zpětně reagovat na jejich příspěvky. Vzhledem k tomu, že Mesto. html je kniha na pokračování, posílají někteří z nich návrhy, jak by mohl příběh pokračovat, v jednom případě jsem dokonce dostala napsanou hotovou další kapitolu, kterou bych rovnou mohla použít jako další díl.
Zpětná reakce je pro mne důležitá i z toho důvodu, že jsem spíš výtvarnice než spisovatelka- nikdy jsem žádnou knihu nepublikovala a proto jsem ráda, když mohu slyšet na tento nový projekt, založený z velké části na textu, hned od začátku nějaké hodnocení.

Teď jsem snad již vyčerpala výčet všech technických vlastností mého projektu. Myslím, že je čas říci pár slov o tom, o čem příběh vlastně pojednává.
Začala jsem ho psát v době, kdy má fascinace Internetem dosáhla nejvyšší hodnoty - dalo by se říci, že do určité závislosti již nebylo daleko. Internet - a hlavně komunikace online
do značné míry změnil můj způsob života - fascinovala mne možnost zvolit si libovolnou vlastní identitu a pod touto identitou vystupovat, žít nový virtuální život jako někdo jiný a přitom stále za sebe, komunikovat s dalšími identitami, o nichž také nemohu vědět, co za skutečné osoby se pod nimi skrývá. To bylo podnětem pro psaní příběhu - zkoumání hranice mezi iluzí a realitou - napůl komunikace s reálnou osobou, napůl s vlastní fikcí. Hlavním tématem mého příběhu je tedy otázka: "Co je a co není skutečnost?"a pak "Je vůbec skutečnost důležitá?"
Co je skutečnější - obraz, spatřovaný lidmi, kteří mne vidí v reálu, nebo obraz který jsem o sobě vytvořila já sama a pod kterým vystupuji v Síti? Vždyť mohu v Síti vystupovat třeba jako 60tiletá černoška stejně jako 16tiletý chlapec a přitom jsem to pořád já - ba kdo ví - nejsem-li to více já nežli jsem bývala dříve, neboť již nejsem hloupě omezována svým "skutečným" vzhledem, věkem či pohlavím.
Příběh je fiktivní homepage dívky jménem Růženka Šetková. Růženka vypráví o tom, jak se dostala na Internet, vytvořila si tam novou identitu a poznala nové přátele. Po čase však začala ztrácet kontakt s okolním světem. Jednoho dne zjistí, že její život na Internetu je skutečnější je než ten pozemský..
"Jaksi se stalo, že jsem se jednoho dne někam ztratila, a nemůžu se najít. Jediné, co vím, je, že jsem ještě zůstala v počítači, či alespoň má virtuální identita, či jak se tomu říká, a s tou taky stále komunikuji. I s Tebou komunikuji. Ale kam jsem se fyzicky poděla, to nevím. Jestli ještě vůbec jsem, že jo. Ale asi ano, protože jak jinak bych se sebou mohla komunikovat?"
To však neznamená, že se celý děj odehrává před obrazovkou počítače. Naopak, většinu času Růženka stráví v přírode, v příběhu se objevuje řada postav se svymi vlastními příběhy, celý, ač zdánlivě možná trochu chaotický děj se vždy vrací ke stejnému tématu.
Asi nejlépe toto reflektuje alegorie se zajícem v 7.kapitole. Dovolím si Vám přečíst malou ukázku.
Na zastávce potkala zajíce. Hopkal trochu nepřirozeně, jako by mu něco bylo. Jako by neuměl chodit, nebo co. Růžence ho bylo líto, ale musela se jeho divné chůzi smát. Vypadalo to legračně.
"Ty jsi ale divný zajíc", říká.
"Nejsem zajíc, ale kočka", opáčil nervózně zajíc. "Jsem jen převlečená za zajíce."
"Proboha proč?", táže se Růženka s úžasem.
"Jako zajíc se uživím líp", řekla kočka.
Popošla blíž, už se ani nenamáhala hopkáním.
"Nebylo co žrát,"řekla, "zato trávy je všude dost. Bohužel - je jiná doba."
Na toulavou kočku byla opravdu docela vykrmená.
"Až přijde zima, a nebude tráva, budeš pak zase kočka?", zeptala se Růženka.
"Nevím",řekla kočka, "už si docela zvykám. Není to špatný."
"Jak se snášíš s ostatními zajíci?",ptá se Růženka.
"Pche - jsou to debilové. To bych Ti nepřála vidět. Někdy si připadám tak opuštěně."
"Nic si z toho nedělej", říká Růženka. "Každej jsme sám. To není jen tvůj pocit."
"Nojo, to každej taky umí říct ", řekla kočka. Mnula si packou čumák.
"Dej si pozor na taxikáře tamhle na poli", říká Růženka," má pistoli."
"Toho nezajímám, to už mám zjištěný", kočka na to. "No nic, pomalu půjdu. Měj se. Kolik je hodin?"
"Půl sedmé."
"Autobus Ti jede za deset minut."
"Díky. Měj se opravdu dobře."
"OK, ty taky. Čau."
A odešla do lesa.
Za chvíli přijel autobus a odvezl Růženku do Města.
Příběhem prostupuje řada postav, jednou z nich je i Bůh, který se již leta marně pokoušel s lidstvem komunikovat.. Internet se i jemu stal nástrojem, jak dát o sobě konečně vědět - otázkou však zůstává, zda jeho zprávám, zasílaným emailem, vůbec kdo přikládá nějakou váhu.
Růženka se s Bohem setkává, možná však "pouze" ve své fantazii...
"Mohu se personifikovat celkem bez problémů," řekla Tesknota. "Stačí, když si mně vybavíš ve své fantasii.Všechno existuje ve Tvé fantasii, i Bůh, bohužel, existuje pouze ve tvé fantasii. Ale fantasie je hmotná, dokonce se dá měřit. V roce 1936 sestrojil jakýsi muž anglického původu jménem James Sprague velmi citlivý přístroj, který toto měření umožňoval. V té samé době tentýž přístroj sestrojil další muž ruského původu jménem Nikita Čmuchovič, ale ten pocházel z chudé vesnice a tak slávy nedošel."
"Dobrá", praví Růženka, "to znamená, že Bůh, kterého jsem viděla, existuje jen v mé fantasii. Když já nebudu, přestane existovat i on?"
"Nikoli", řekla Tesknota,"protože ty zase existuješ v jeho fantasii."
"Proč tedy je Bůh Bohem?", řekla Růženka,"proč nejsem Bohem třeba já? Vždyť by to vyšlo nastejno!"
"Bůh je Bohem, protože má největší představivost ze všech. Věří, že existuje všechno, planety, vesmír, živí tvorové. Mnoho útvarů o velké hmotnosti, což ho dost zaneprázdňuje, je pak vyčerpaný a nemá čas se kromě rodné čínštiny a dvou tří dalších jazyků naučit třeba i česky."
"Ale pokud vše existuje pouze v představách, jak to, že fungují jednoznačné fyzikální zákony? Co třeba matematika? Chceš mi říci, že jedna a jedna nejsou dvě?"
"Jsou to dvě, tři, pět, v některých případech i sedm.... Jenže to už je příliš namáhavé a lidé se raději uchylují k nejjednoduššímu řešení," pravila Tesknota a odchází pryč. "Ale nechme toho. Mám teď zase jinou práci".

Je možné, že technická civilizace jednou půjde tak daleko, že větší část lidské komunikace se bude odehrávat před obrazovku počítače, stejně jako dnes prožíváme veřejné dění víceméně zkrz stránky novin či obrazovku televize.
Představa pro někoho možná hrůzná, avšak zcela reálná - otázkou je, jak dalece se pak změní důležitost prožitků, které my sami prožíváme uvnitř své mysli a prožitků, které prožíváme vnějšími podněty - zdali se pocity, které chceme dosáhnout našimi činy nedají nahradit - třeba nasazením si helmy virtuální reality.
Myslím, že literatura, publikovaná na Internetu v budoucnu možná změní klasickou formu knihy. Nevěřím však , že ji zcela vytlačí, přeci jenom číst si v posteli z papírové knížky má stále větší půvab než koukat do blikajícího monitoru.
Na závěr již snad jen adresu na svůj projekt:
http://mesto.avu.cz