Ahoj, jmenuji se Růženka Šetková. Vítám Tě u sebe v hlubinách monitoru. Ne, nejsem pouhým virtuálním odvarem živé bytosti žijící kdesi v reálném světě. Bohužel - ráda bych, kdyby tomu tak bylo. A kdysi tomu tak i bývalo.
    Narodila jsem se jako běžná dcera běžných rodičů. Poté jsem se poslušně chopila i dalších úloh. Plnila jsem funkci žákyně místní školy. Ocitla jsem se v roli přítelkyně svých přátel. Stala jsem se zaměstnankyní v jednom zaměstnání. Fanynkou rockové skupiny. Zákaznicí několika obchodů. Odběratelkou plynu a elektřiny. Nositelkou hnědého saka. Konzumentkou sýru Niva. Kolemjdoucím po ulici. Tím, kdo vidí červenou a zelenou barvu. Posluchačkou, čtenářkou, divá-kem. Ikonkou v počítači. Číslem ve statistice.
    Až do doby, kdy se kolem začly dít poněkud neobvyklé věci.
Co to je, neobvyklé? Něco, co jsem do té doby nepředpokládala, že je běžné. Do té doby, protože pak už neobvyklé věci začaly být celkem obvyklé a já už zase zapomněla, které z obvyklých věcí kdysi bývaly neobvyklé a ztratila schopnost rozlišovat je. Raději jsem nerozlišovala nic a ničemu jsem se už nedivila. V tom okamžiku mi skutečnost splynula s vlastními představami. A to nebylo dobré, protože mi to přinášelo rozličné komplikace v reálném světě, který o světě mých představ neměl potuchy a vůbec se podle nich neřídil.

   Jeden z mých tehdejších přátel, Josef Mašl, byl uznávaným vynálezcem. Kromě tzv. užitečných vynálezů s oblibou vynalézal i tzv. neužitečné. On však tvrdil, že i ty neužitečné mohou být velmi užitečné. Tak například. Vynalezl pro mne ozdobu do vlasů. Taková mašle. Občas z ní ale sršely jiskry.
  "Dávám ti jí, "řekl Mašl, "protože vím, že ji budeš nosit. Tvá schopnost rozlišovat užitečné a neužitečné, obvyklé a neobvyklé je dosti narušena. A to je v pořádku. Jsi jedna z prvních, a nikoli z posledních. Pracuje se na tom, aby to už nikdo nemohl rozlišit. Ne - aby odpadla nutnost rozlišovat. Aby se tato schopnost stala měšťácky směšnou."
"Dobře", pravím mu," ty na tom nějak pracuješ?"
"Ne, já to jen cítím. Občas se dějí zajímavé věci. Další tisíciletí bude určitě úplně jiné!"
    Nutno podotknout, že zase trochu při smyslech jsem. Občas si totiž uvědomuji, jaký je Mašl blázen. Nosím jeho mašli, to je fakt, je zajímavá. Koukám se na sebe někdy ve skle výlohy na ulici a bavím se pohledem na roje jisker. Také koukám na kolemjdoucí. Hm. Vypadají překvapeně.
Ale Mašl mi občas zavolá a v jeho hlase cítím plížící se šílenství.
  "Úžasná věc stala se!!, "křičí Mašl do sluchátka, "Bůh existuje! Poslal mi e-mail! Hovořil jsem s ním! Snažil se prý s lidstvem už mnoho let kontaktovat, ale nevěděl, jak na to, teď se mu však občas daří se napojit na IRC !!"
   Co na to říci... Mašl býval vždy takový materialista. Je však ještě dost mladý a nemá ujasněný názor na svět.
  "Bůh není", snažím se mu vysvětlit, "kam by se ve vesmíru schoval? Vždyť by ho naši vědci hned našli!", ale Mašlovi jako by jen házeli hrách na ... už nevím na co.

    Ale zpět ke svému příběhu. Jaksi se stalo, že jsem se jednoho dne někam ztratila a nemůžu se najít. Jediné, co vím, je, že jsem ještě zůstala v počítači, či alespoň má virtuální identita, či jak se to říká, a s tou taky stále komunikuji. I s Tebou komunikuji. Ale kam jsem se fyzicky poděla, to nevím.
   Jestli vůbec ještě jsem, že jo. Ale asi jo, jak bych jinak se sebou mohla komunikovat? Ach, mám toho plnou hlavu.
Zde se dozvíte, jaký osud mne postihl... Vše začalo tak nevinně, jednoho dne, kdy jsem si ve Městě koupila nove boty.