Vraťme se na chvíli zpět, do doby nedávno minulé, kdy Růženka
v práci sedí u počítače. Má chvilku volna, pije si džus a sjíždí Internet.
Bylo docela možné, že se žurnalisté, turisté a ostatní návštěvníci
New Yorku po přistání na "Kennedyho letišti" náhle ocitli v rukou
nemilosrdných domorodců. Růženka upila džus a zasněně hledí do hlubiny monitoru. Představuje
si, jak se potkají dvě přítelkyně, Anna a Julie. Anna byla v New Yorku
před dvěma lety. Julie se odsud právě vrátila.
Ťukla prsty do klávesnice. Obličejíčky Růženčiných virtuálních přátel,
uvězněných v těsném prostoru ikonek standartních rozměrů hledí nepřítomně
do hlubiny místnosti. Nevidí nepořádek na stole. Ani Růženčin nový účes
nevidí. Tedy - možná že nevidí. Proč by si tím měla být
tak jistá?
V Síti vystupuje pod smyšleným jménem. V reálném světě pod jménem, co jí
dali rodiče. Které z nich je to pravé? Občas slýchá :"Kdo jsi doopravdy?"
Hm, ... doopravdy... je divné. Proč je pro všechny tak důležité?
Kdysi nevěřila, že existuje New York. Ano - mnohé o něm slyšela, viděla
na obrázcích, znala z vyprávění lidí, kteří ho navštívili. Ale proč by
měla uvěřit, že doopravdy existuje? Samozřejmě - zdánlivě hodně věcí nasvědčovalo
tomu, že skutečně existuje. Ale přesto zůstala velice malá, ale přesto
nezanedbatelná možnost, že všichni ti lidé lžou a New York není...
"Padejte ven, smradi!", křičí domorodci, ozbrojeni pazourky,
noži, luky a jedem napuštěnými šípy. Překvapení pasažéři s rukami nad hlavou
klopýtají ven z letadla. "Ke zdi!", rozkazují domorodci. Pasažéři se krčí u zdi, prosí o milost. Ženy, děti brečí. "Střílet!" Pauza.
Nářek dosáhl vrcholu. Domorodci potěšeně naslouchají. Jeden z nich, zřejmě
Náčelník, velí: "Pohov! Zbraně k zemi!" Pazourky a nože klesnou.
Výletníci slibují všechno na světě, plazí se před Náčelníkem po zemi. "Aspoň
děti ušetřete!"
"Máte jedinou šanci, jak se zachránit," praví Náčelník. "Pohlédněte."
Pateticky ukáže do dáli. "Co vidíte?"
"Vidíme hory a doly. Špinavou vesnici. Potrhané chýše. Probůh - kde
je Manhattan?"
"Vidíte nádherný Manhattan", praví Náčelník a přiloží jednomu
z turistů nůž pod krk. "Vysoké domy, sahající až do mraků. Miliony
obyvatel, auta jezdící po širokých highways. Spousta světel, tisíce obchodů
a restaurací. Nádhera. Všechno funguje. A ke všemu navíc nádherný park
posazený v centru města. Zapamatujte si to!"
Poněkud zasněně klesá jeho nůž z turistova krku. Ten rychle uskočí, pevně
si obemkne hrdlo prsty, jako by ho chtěl ukrýt do bezpečného pouzdra. "Můj
sen, " dodává Náčelník a zamilovaně hledí do dálavy, " bohužel
na jeho realizaci nikdy nezůstalo dost finančních prostředků. Je to jako
začarovaný kruh..."
Jeden z výletníků volá k ostatním pasažérům: "Nebojte se, všechno
dopadne dobře! Já jsem tu už potřetí!", zubí se.
"Pokud uděláte to, co chceme, budete dál žít a velmi spokojeni jako
tento pán, " praví Náčelník a pohladí snaživého výletníka po hlavě,
"navíc každý obdržíte doopravdické dolary. Můžete si za ně
nakoupit suvenýry pro své rodiny v místním obchodě. Kromě toho máte možnost
zdarma nafotografovat své turistické momentky v našem fantastickém fotografickém
studiu.
Vše bude v pořádku. Pokud nic neprozradíte, ovšem, to snad chápete. Pokud
někdo budete tvrdit, že místo mrakodrapů tu stojí papírové kulisy v atelieru,
budete nejen za blázny, protože to už vám nikdo neuvěří, ale ještě
navíc naše dobře organizovaná mafie zaměří neblahou pozornost na vás, vaše
rodiny a široké příbuzenstvo! Zemřete ve strašlivých mukách, o to se postaráme!"
Na letišti přistává další letadlo.
"Tak jaké to bylo?", ptá se Anna.
"Trochu zvláštní, ale přeci jenom dobré," odpovídá opatrně Julie.
"Byl to šok, ne?", ptá se Anna s dvojsmyslným úsměvem.
"Eeeh, to ano." A začne vyprávět různé historky z New Yorku,
podle brožurky, kterou obdržela od Náčelníka. Občas si začne přimýšlet
podle vlastní fantasie. Anna ji sleduje s úsměvem. Vidí, kde se odchýlila
od brožurky a kde začíná uplatňovat vlastní představivost. O co víc se
Julie zaplétá do vlastních výmyslů, o to víc jsou její historky fantastičtější,
mají větší spád. Julie prozrazuje svět svých snů. Všechno to, co říká,
by chtěla doopravdy prožít.
Zarazila se ve svém vyprávění. Náhle si uvědomila, co ve své horlivosti
na chvíli zapomněla, totiž - že Anna byla také v New Yorku a zná náčelníka,
brožurku i papírové kulisy.
"V New Yorku je přeci možné všechno..." usmívá se Anna.
