Ze Štrekova náměstí to bylo do parku jen pár kroků. Zamířila tam. Chvíli se procházela po cestičkách, až došla až k dětskému hřišti s pískovištěm a třemi prolézačkami, osypanými pištícími dětmi. Zastavila se. Její pozornost zaujal jeden chlapec. Byl to asi dvanáctiletý, blonďatý čipera. Lezl po pískovišti jako ostatní děti. Co jej však od ostatních výrazně odlišovalo, byla veliká korková pneumatika, ve které byl jeho trup trvale uvězněn. Běhal s ní však stejně rychle jako ostatní. Korek byl asi lehký, i když jeho objem byl značný. Teď si všiml Růženina pohledu. Zamířil k ní. Doběhl k ní a jeho oči ji žádaly. "Pomoz mi ven z toho kruhu," poprosil smutně. "Proč ten kruh máš?" zeptala se ho. "Rodiče mne týrají," pravil, a jeho oči se zaleskly. Růženka se rozzuřila. "Jak se může někdo takhle mstít na dítěti!" Sklonila se k němu. "To víš, že ti pomůžu," a snažila se kus korku odrolit. Ale byl velice pevný. "Nechte to dítě!," uslyšela za sebou, "nechápete to!" Ohlédla se. Stál tam veliký otec.