"Každý, kdo přichází s něčím úplně novým a neznámým, však také sklízí rozporuplné reakce veřejnosti. Myslím, že je dobré vás s tím rovnou hned zezačátku seznámit. My víme, že naše cesta nebude lehká. Přichází však Nová doba, prožíváme čerstvé vteřiny nového tisíciletí a co platilo dříve, platí dnes jen již v tom nejtragičtějším případě. Tragédií však, mimochodem, jako koneckonců v dějinách celého lidstva, bylo a bude vždycky dost. Proroků málo. Proto se musíme smířit s faktem, že chceme-li býti průkopníky Nového vědomí, poneseme, alespoň zezačátku, jho osamění a nepochopení, možná odporu či výsměchu. V tom jediném však nám může býti historie útěchou - pohlédneme -li zpětně na osudy proroků, vidíme, že význam jejich proroctví byl také vykoupen trnitou cestou.
Pohlédněme na rané křesťany, na objevitele nepoznaného, na vědce, myslitele, i umělce! Spatříme jejich rány, krev, samotu, chudobu, výsměch, který jim stále znovu a znovu způsoboval mučivé pochyby o jejich poslání. Pohleďme na hranici, na níž se škvaří maso Giordana Bruna, vpijme do zvířecího výrazu očí samotného Darwina, pozřeme ucho, osiřele ležící nabídnuto na špinavém talíři! Pohleďme na šedivé, mastné hřebíky rozrývající ruce s jemnými prsty ukřižovaného Krista! Slyšme ozvěnu výsměchu znějícího labyrintem chodeb Husovy věznice!
To je však jediný pohled,, který bychom historii měli věnovat. Vidím, že evropská civilizace je svou minulostí beznadějně svázaná a bezmocně přešlapuje na místě. Každá civilizace s bohatou historií zatuchla a začala poněkud páchnout - a noví lidé, kteří přišli na svět, ji dostali do vínku jako přítěž. Smrduté závaží, bránící křídlům v rozletu. Bílý racek, rozpačitě přešlapující na písčitém pobřeží moře s kroužkem na pařátu - řekli mu: - buď pyšný na svůj kroužek, na svou historii! - jaksi se však stalo, že kroužek časem zbytněl do velikosti okovu - ach jak smutný to pohled na kdysi svobodného tvora!
My chceme odhodit okovy a odvážně se rozletět do neznáma - prožívat skutečnou svobodu bytí, ne stát ve stínu archetypů, které nám zanechali naši předkové - i když to přináší riziko bloudění, samoty a strachu z neznáma. Neohlížejme se do šedivých mlh minulého století - ale používejme jeho výdobytků jako běžné samozřejmosti, jako prostředku k dosažení cíle. Cíl je pokrok - avšak nikoli pouze v oblasti vědy nebo techniky, ale především v oblasti myšlení, vnímání, celého komplexního bytí našeho občana. Jak dlouho ještě budeme čekat na svolení být sami sebou, nezatíženi předsudky minulosti? Jak vůbec vědět, co je to být sám sebou? Máš šanci to ještě někdy zjistit? Pokud ano, tak kdy? Až přijde Prorok, který rázem smete všechny nahromaděné předsudky a umožní spatřit každému jednotlivci sebe sama v nezkaleném světle - sebe a svou absolutní svobodu? "
Přistoupil blíže a vzal Růženku za bradu. Podíval se jí upřeně do očí.
"Věřím, že stejně jako já nebo kdokoli jiný jsi i ty zatížena pocitem viny. Nejsi dost dobrá, že, říkáš si někdy. Ale co je to - být dobrá? Ha, zřejmě ti teď přeletí před očima plejáda takřka filmových scén - dokonalá žena, krásná, (podle koho?) milá, (proč bys měla?) inteligentní (kdo doprdele určil že inteligence je klad?), chovajících se v každé situaci "vhodně v každé situaci" (není to nuda?). Připadá ti, že nejsi dost dobrá, když tě ostatní lidí nemají rádi, když nemáš za zády zástup ctitelů, když nevynikáš v kariéře, připadá ti že nejsi dost dobrá, protože nejseš na obálce módního časopisu, protože jsi ve všem pouze průměrná, připadá ti že nejsi dost dobrá, když provedeš na veřejnosti nějakej trapas. Anebo naopak - připadáš si příliš nudná, protože nemáš odvahu bejt "sama sebou", jak jsi to viděla v dokumentárním pořadu o Hell´s Angels, mrzí tě, že nejsi vodvázaná jako hippies ze šedesátejch let, stydíš se za svoji závislost na hodnocení ostatních."
Usmál se jí do očí.
"A celý život se bojíš, aby se nestalo něco nezvyklého, co nekoresponduje se obrazem starého bezpečného světa, ve kterém jsi se od dětství poslušně zabydlela, "pravil tišeji. Pustil jí bradu a otočil se na podpadku. Kráčel k oknu s rukama za zády.
"To není pravda," namítla nesměle Růženka. "Jak to můžete vědět? Naopak, minulost mne moc nezajímá. Neřídím se konvencemi, alespoň ne tolik jako většina ostatních lidí. Neříkám, že nemáte pravdu v některých věcech, ale to můžete říci skoro každému..."
"Máš někdy chuť se svléknout na veřejnosti? Hlasitě křičet v tramvaji? Běhat po Hlavní třídě po čtyřech jako pes?", skočil jí do řeči. Koukal se z okna na ulici.
"Po pravdě řečeno, moc ne... i když někdy...možná...ehm..třeba... "
"Nikdy to ale neuděláš,"pravil zamyšleně. "Celý život žiješ v kompromisu s konvencemi starého světa. Snažíš se najít si dobrou práci, pak dobrýho manžela, pračku, lednici, kostým, obdiv u kamarádek. Koukáš na televizi. Cvičíš o víkendech. Pereš ve Vizíru. Pořád dokola to opakuješ. Myslíš, že jsi v bezpečí. Má to ale jeden háček. Stejně umřeš! Hahahaha!"
Nadšeně se zazubil .
Obě ženy, skryté v šeru předního kouta pokoje, se účastně rozchechtaly.
