Když Rosila nesli na nosítkách,na chvíli se probral z bezvědomí. Otevřel oči a zjistil, že jeho obzor již není ohraničen okrajem jámy, rámující nebe. Předměty okolo se hýbaly. Podlaha, na které ležel, se chvěla. Obzor mu zakryla veliká tvář s tmavými vousy. Sklonila se k němu a něco hovořila. Byl ale příliš sláb, než aby vnímal, co mu vousatá tvář říká. Usnul, když ho vnášeli do domu. Pak se vzbudil, když už byli pryč. Ležel v bílém pokoji. Proti němu bylo veliké okno, kterým proudilo do místnosti ostré sluneční světlo. Po obou stranách okna stály další dvě postele, stejné jako postel Rosila. V první z nich někdo spal. Na druhé seděl chlapík v bílé noční košili a kouká na Rosila. "Těbůh, kámo," rozzářil se,"tak už ses konečně probral?" Seskočil z postele na podlahu. Rosil zaslechl klapot klapot zdravotní obuvi s korkovou podrážkou. Zavřel oči. Klapot se přiblížil až k jeho posteli. "Tak co?", zafuněl mu neznámý do ucha. "Jsem unaven, "vypravil ze sebe Rosil slabým hlasem a otevřel oči, "byl jsem dlouho uvězněný v jakési jámě... v lese...zaplaťpánbuh že mne našli..." "Jo dlouho - týden jsi tam byl !", funěl chlapík v noční košili, "a to je sakra dlouho!" K malé radosti Rosila se uvelebil na pelesti jeho postele. "Tos měl štěstí, žes vůbec přežil! Dyk tys tam byl nejdýl ze všech!" Rosil se chtěl něco zeptat, ale cítil, že přichází únava, i ulehl raději zpět do měkké hlubiny spánku, který mu měl vrátit ztracených sil.