Nechme Rosila vyspat se dorůžova a pohlédněme opět, jak si vede Růženka.
Schází po schodech k domovním dveří. Vyšla do ulice. Na tváři má jemný úsměv. V kapse má stranickou legitimaci a na nohou nové dámské kozačky. Překrásné, semišové, bledě béžové barvy.

Zakašlala. Štěkání jí trochu namohlo hlasivky. Ale stále se usmívá a hledí přímo do studeného zimního slunce. Připomíná hodně silnou žárovku, napadlo ji. Slunce je ale lepší než žárovka, protože svítí víc. Také za něj nemusí nic platit. Nevýhodou však je, že svítí, kdy se mu zachce, nikoli tehdy, potřebuje-li to Růženka. Ale chápe, že za tak lacinou cenu nemůže chtít mnoho. Darovanému koni na zuby nekoukej, povzdechla si.

"Co to bylo za strašlivé vytí a štěkání?", zeptala se jí stařenka, stojící u vchodu. "Bydlím tu už roky a nikdy jsem tu takový povyk neslyšela. Od té doby, co je tu ta kancelář v prvním patře, dějou se tu divné věci", zašeptala.
Pohlédly na sebe.
Stařena měla veliké, věčně uslzené oči. Ve tváři se jí během let kromě vrásek zabydlelo i několik tmavých vousů. Krk zakrývala hnědá pletená šála, trochu níž pod ní byl omšelý hubertus. Ruce se jí třásly. Kromě šály a kabátu vlastnila ještě kostkovanou tašku na kolečkách, opřenou o stěnu domu.

"Trochu jsme si zaštěkali ", odpověděla prostě Růženka. "Připadá vám snad na tom něco divného??"