Voda mokře voněla.Vítr se zlehka dotýkal jeho těla.
Nadechoval vlhkost jezera z plných plic. Plaval rád. Těšil se na okamžik, kdy svým tělem protrhne hladkou, panenskou blánu povrchu jezera.
Vodní masa se přívětivě zavlnila.
Občas míval intenzivní pocit, že do vody odjakživa patřil, že byl na břeh vyvržen jaksi omylem, že je voda božská, prapůvodní hmota, lepší než vzduch. Bez vzduchu naneštěstí nevydržel, jinak by se byl již dávno odstěhoval pod vodní hladinu. Přijel z Města a teď se chystal k plavání po nezvykle dlouhé přestávce. Stojíce na břehu, pociťoval jakési dojetí. Na těle mu příjemným vzrušením naskočila husí kůže. Přichystal se ke skoku. Očima zamířil na pomyslný terč na hladině.
Rozeběhl se a v duchu uviděl tunel, kterým si jeho tělo bude razit cestu tmavou vodní masou.
Bylo to tak snadné, jako pokaždé, skočil do tunelu. Projel vodou dolů.
Cítil, že nabral standartní úhel pohybu, optimální rychlost. Užíval si ještě chvíli jízdy v té mokré tmě, nechal se masírovat tisíci perlivých bublinek, které se všude vyrojily. Jeho pohyb se pomalu zvolňoval, ponechal ho ještě chvíli beze změny a naslouchal tlumeným dunivým zvukům okolo sebe. Pod vodou se cítil v bezpečí, jako by unikl dravému světu tam nahoře. Kdyby mohl, tak by zde usnul, měkká voda mu připomínala dotek prachové peřiny. Prohrábl ji mezi prsty. Je krásná, ale nikdy ji nemůže chytit a zmáčknout, nemůže se s vodou muchlat, ač by chtěl, jak se svou milenkou nebo svým psem, může se pouze mazlit bytím v ní. Prudce napřímil hlavu a prsa. Klouzavý pohyb jeho těla se zpomalil. Změnil jeho dráhu. Odrazil se nohama od hlubiny po sebou. Ruce nechal vlát kolem těla. Nabral rychlost šikmo nahoru. Znovu se odrazil a ještě jednou. Zrychlil. Cítil, že hladina je blízko, ale ještě se mu tam nechtělo. Rukama si nepomáhal - to by již musel opravdu pospíchat a plavnost pohybu by se tím narušila. Chtěl líně cestovat pod vodou, jako by klábosil s přítelem, jako by vyhníval v posteli se svou milenkou. Hladila ho nestoudně po celém těle.
Pomalu se však chýlila doba k nadechnutí a tak nechal své tělo doplout až k okraji hladiny. Na prsou již cítil kámen.
Vynořil hlavu. Nadechl se z plných plic.Vydechl. A znovu. Zkrz vodu, která mu stékala cůrky po tváři, viděl rozmazaně obrovskou hladinu jezera tmavě orámovanou okrajem lesa. Jsem součástí tohoto jezera, pomyslel si spokojeně. Převrhl se na záda a blaženě spočinul na hladině. Všiml si však, že v jezeře není sám - o 20 metrů dál zaregistroval plovoucí hlavičku nějakého člověka, což ho rozladilo. Přetočil se hned zas na břicho a udělal pár temp směrem pryč - kradmo se ohlížel, kam neznámý vetřelec plove. Hlavička, soudě podle oválných vlnek na hladině, se ubírala směrem do "vnitrozemí" jezera, tedy přesně tam, kam měl náš plavec také namířeno - nejdřív si chtěl trochu zaskotačit blízko u břehu a pak rychlými dlouhými tempy jezero pokořit, svést s ním vítězný boj. Těšil se, až stane uprostřed jezera a tmavnoucí oblohy, těšil se, jak si vychutná pocit dokonalé samoty, tichého souznění s vesmírem, na to, že dnes večer na okamžik stane v centru všehomíra - jako slunce ve středu galaktické soustavy vody, země a oblohy.
Leč teď jeho galaxii ohrožoval nezvaný satelit.
Cizinec plaval dobře a hrozilo, že bude v centru jezera dříve než plavec.
Plavec byl však velmi rychlý a byl si jist, že ho může celkem rychle dostihnout. Má to však smysl? Ze všeho nejméně teď toužil s někým komunikovat a představa rozpačitého setkání dvou neznámých lidí o samotě uprostřed jezera mu brala chuť soutěžit. I když bude uprostřed první, pořád bude vidět jeho hlavu a pořád bude cítit jeho přítomnost. I když bude vzdálen dvacet metrů, v samotě jezera, kde není úniku, je to asi tak stejné, jako by mu stál na noze v našlapané tramvaji. I pohled na hladkou plochu jezera bude beznadějně narušen. A o souznění s vesmírem už nemůže být ani řeči.
Otráveně udělal několik nerozhodných temp směrem k vetřelci.
Rozhodl se, že ho přeci jenom dostihne.
Rozhodnutí bylo rychlé a nestačil ho příliš zvažovat. Nabral dech do plic a vypjal prsa. Zhluboka dýchal, aby jeho hrudník načerpal kyslík. Cítil, jak se kyslík jako mravenci rozběhl žilami po celém těle. Znovu se několikrát velkolepě nadechl a vydechl. Tělo bylo kyslíkem již nabito k prasknutí, cítil mravenčení v krvi a příval síly a začal se těšit na závod. Zhodnotil vzdálenost.
Rozhodl se.
Nadechl se a skočil kupředu.
Odkopl vodu za sebou. Rukama rozjížděl vodní masy. Brzy tělo dostal do horizontální polohy, nohy vysoko u hladiny. Protáhl se. Plaval téměř poslepu, hlavu v rovině s tělem. Při každém vynoření se nad hladinu se prudce nadechl, s každým výdechem se jeho prudkost zvětšovala. Cítil, jak nabírá stále větší rychlost.
Projížděl jezerem jak šipka.
Věděl, že umí plavat velmi rychle a na okamžik si pomyslel, že neznámý vetřelec jistě nenechá jeho um bez povšimnutí. Ale v příštím okamžiku již další myšlenky nechal za sebou. Nestačily mu. Začal se dostávat do svého dobře známého trasnu, přežít závod se mu vždy dařilo jen díky schopnosti oprostit se od své mysli, od bolesti a námahy, kterou muselo jeho tělo překonávat. Pracoval jako automat a soustředil se jenom na neustálé zvyšování již dosažené rychlosti, na techniku, na dech a na rytmus. Jeho mysl se očistila. Rázem odpadly všechny problémy - zapomněl na Blanku i na Josefa. Tíže posledních dní se vytratila. Viděl před sebou jediný cíl - další metry vodní hladiny, které jeden po druhém zanechával za sebou. Dostal se na svoji nejvyšší rychlost.
Po chvíli přestal vnímat, že plave. Plaval automaticky, jako by již jen pozoroval sám sebe. Jeho tělo jako by se oprostilo od bolesti a od námahy. Zvuky se ztlumily. Opět se dotkl něčeho, co již dobře znal - onoho zvláštního stavu extáze, splynutí s rytmem přírody. Byl to pocit bezpečí, štěstí, ke kterému jako by se vracel, i když ho zároveň teprve objevoval. Přál si zůstat v tomto stavu co nejdéle. Mnohokrát se snažil si ten pocit znovu vybavit, když byl zpátky na břehu, ale nešlo to. Nešlo o tom ani s nikým mluvit. Vracel se pokaždé k Blance, sedící před televizí. Děti ho vítaly jásavým pokřikem. Sklonil se k nim. Měl je rád! Ale cítil se najednou tak vzdáleně! Možná jsem byl na prahu smrti, napadlo ho. Ale věděl, že to nebyla pravda. Tak kde jsem byl? Šel pak na procházku se psem a viděl, jak běží po poli. Užeň se k smrti, napadlo ho.
Hned se však zastyděl. Proč, náš Broček, vždyť já ho mám tak rád!
Čekal pak na něj na kraji pole a když přiběhl, hladil ho provinile po hlavě a drbal za ušima.
Ale stejně, byla by to krásná smrt, pomyslel si.
Napadlo ho, že již plave příliš dlouho a příliš hladce. Nevnímal vůbec žádnou bolest ani únavu. Jako by pouze naprogramoval své tělo a odešel se svou myslí někam na procházku. Dostal strach, aby to nepřehnal. Vrátil se zpět do vody. Zpomalil a rozhlédl se kolem sebe. Byl uprostřed jezera.
Před očima se mu dělaly mžitky a nemohl popadnout dech. Slyšel, jak hlasitě sípe. Slyšel hučení krve ve spáních.
Musel se položit na hladinu. Ležel na zádech a snažil se zklidnit tělo. Byl si chvíli jist, že už nikdy nepohne žádným svalem, tak vyčerpané zdály se mu ruce a nohy. Ležely netečně ve vodě jako podivné cizí výrůstky. Kyslíku bylo pořád málo. Blanka se mu tenkrát sama přiznala ke svému poměru s Josefem v práci. Zvláštní - jako by si přála, aby se to dozvěděl. Ani mu to nemusela říkat - když se jí zeptal, mohla klidně zalhat a nic by se nedozvěděl. Když plaval, byli mu oba ukradení.
Uplaval jsem jim, aspoň na chvíli, pomyslel si a pozoroval nebe. Již se rozsvítily hvězdy.
Pomalu se zklidňoval, myslel na Blanku, na Josefa a na obě děti.
Pak si vzpomněl na svého dalšího soupeře.
Vztyčil se ve vodě a rozhlédl se. Jezero bylo klidným odrazem nebe. Nikde nikdo.
Všude okolo jen hladká plocha.
Obrátil se ke břehu. A hle - vidí svého soupeře, jak vylézá na břeh. Žluté plavky mu svítí v šeru.
Zřejmě se nechal zastrašit.
Obrátil se zase na záda a spokojeně se usmál.
Voda byla teplá.
